Vzpomínky na gynekologii a porodnictví

Několik slov úvodem

Jelikož je frekvence aktualizací mého blogu velmi podobná frekvenci sněhových přeháněk v Keni, mám značné pochyby o tom, zda mi ještě zbyli nějací čtenáři. Část mých pochyb ale vyprchala díky bublinkám šampaňského, a proto se v lehce povznesené náladě odvažuji doufat, že je tu několik posledních mohykánů, kteří čekají, až mě zase jednou políbí múza a něco vyplodím.

Zatím to vypadá nadějně, do oken buší déšť a šampaňského je v ledničce ještě dost…

Úvodem několik zásadních informací. Poslední státnici z interny jsem složila začátkem června, před několika dny jsem odpromovala a od srpna nastupuji do práce. Blog rušit nebudu, doufám, že i jako lékařka se čas od času potkám s chutí do psaní.

Gynekologie – medik míní, praxe mění

Bylo mrazivé lednové ráno, když jsem s přáním, aby ty dva týdny co nejrychleji utekly, vyrážela do nemocnice, kde měla proběhnout moje stáž z gynekologie a porodnictví. Tehdy jsem sice chápala, že porodnictví je ve své podstatě krásný obor, ale dost dobře mi nebylo jasné, proč se někdo rozhodne zasvětit svůj život nemocným vagínám, děložním čípkům atd. A jak listuji svým deníkem, tak ani první dny praxe k prozření nevedly.

Myslím, že z těch dnešních kolposkopií budu mít noční můry. Hrůzné sny o mrkajících děložních čípcích…

[…]

Gynekologie je příšerná. Samé vulvy, vagíny, prolapsy dělohy… Ježíšmarjá, už aby to bylo za mnou.

Střih, přesuneme se dva týdny dopředu. Už s razítkem pana přednosty v logbooku jsem se kodrcala domů po silnici třetí třídy a hlavou se mi honila řada myšlenek. Že gynekologie je zajímavý a pestrý obor a že kdyby byla praxe o pár týdnů delší, tak bych vážně začala zvažovat, jestli se nevrhnu na kariéru gynekoložky…

Moje sympatie ke gynekologii se objevily v momentě, kdy jsem si uvědomila, že jde o specializaci, která se nevěnuje „samým vulvám, vagínám, prolapsům dělohy“, nýbrž ženám. To sice zní jako samozřejmost, ale vzhledem k mým dřívějším hloupým předsudkům a absolutnímu nezájmu, se kterým jsem absolvovala dvousemestrovou výuku gynekologie a porodnictví, mi tento zásadní fakt dosti dlouho unikal.

Přestože je dnes označení feministka (hlavně díky zavádějícím článkům v některých médiích, troufám si tvrdit) spojeno s řadou negativních konotací, nebrání mi to nijak v tom, abych o sobě jako o feministce smýšlela. A jako feministce je mi představa, že bych se věnovala péči o zdraví žen, velmi blízká. Spektrum nemocí a obtíží, které ženy a jejich reprodukční orgány postihují, je navíc velmi široké a nabízí tolik subspecializací, že by bylo spokojené i moje, no, říkejme tomu třeba „vědecky zaměřené já“.

Úděl ženy

Stáž z gynekologie a porodnictví byla také odlišná v tom, že ji z mé strany doprovázela určitá angažovanost vyplývající z toho, že jsem žena.

Když jsem viděla, co s tělem ženy udělají porody a přibývající léta, když jsem se v učebnici dočetla, že studentka šestého ročníku medicíny už je na sestupu z vrcholu plodnosti a co nevidět dorazí zpět do základního tábora, tak to všechno ve mně vyvolávalo myšlenky, které mé mužské kolegy nejspíš netrápily. Dokonce ani moje bujná fantazie nestačí na to, abych si představila muže, jak se zaobírají chmurnými vizemi budoucnosti, v nichž hraje hlavní roli stresová inkontinence, a také intuitivně tuším, že na rozdíl ode mě se při bezesných nocích nezatoulali do divokých krajin, kde dochází k přemítání o významu vaginálních závaží v prevenci poklesu pánevního dna…

Jenže není to jen tělo, co musí dát žena všanc, chce-li se se vším všudy zhostit úlohy, kterou jí příroda určila. Nechybí mi zcela empatie, a tak zhruba rozumím tomu, že mateřství musí být zatraceně bláznivé rodeo plné radosti, naděje, strachu, úzkosti a pochyb, ale i tak jsem nebyla připravená na scénu, která se před námi odehrála během vizity na oddělení šestinedělí.

V pokoji byla vedle šťastných růžolících se maminek také mladá paní s očima opuchlýma od pláče, která se po dotazu pana přednosty na to, jak se jí daří, rozplakala a mezi vzlyky nám vypověděla, že se nemůže rozkojit a že její dítě celou noc probrečelo. Nesmírně jsem s paní soucítila, zároveň mě ale zaplavila panika, protože jsem si uvědomila, že tento okamžik byl jen jemnou tříští na vrcholcích vln, jen bílou pěnou lámajících se hřebenů a že v bezedných hlubinách tiše duní vody mateřství plné vrtošivých proudů, které vedou neznámo kam.

Kouzla a úskalí porodnictví

Mezi nejkouzelnější věci, které jsem během studia medicíny viděla, řadím ultrazvuková vyšetření ve třetím trimestru. Je radost se na to dívat. Lékař čaruje s ultrazvukovou sondou, na obrazovce se objevuje a zase mizí bušící srdíčko, zatnutá pěstička, maminka se usmívá, medici se usmívají, a co záleží na tom, že na vytisknuté fotografii plod ze všeho nejvíc připomíná malého ufounka…

Ale porodnictví má vedle svých krás také jedno velké úskalí. Zatímco u naprosté většiny oborů přichází pacient k lékaři s příručním zavazadlem svých očekávání, nastávající matka za sebou vleče těžkou bagáž nadějí a představ, které jsou umocněny faktem, že těhotenství je přes všechna svá rizika fyziologickým procesem, od něhož se čeká, že proběhne tak, jak má. Už teď jsem nervózní z toho, že za několik týdnů ke mně bude vzhlížet sedmdesátiletý nemocný muž, který zasadil strom, postavil dům a zplodil syna, a čekat, že já, takové ucho, mu pomůžu. Ale ta nervozita není nic proti tomu, jak bych se cítila, kdyby těhotná žena svěřila do mých rukou své zdraví a zdraví svého dítěte. Porodnictví mě naplňuje úžasem, zároveň se ale nemůžu zbavit představy, že jeho praktikování není úplně nepodobné procházce skladištěm střelného prachu s rozžehnutou pochodní…

A ještě něco navíc

Celkem vzato, celá praxe a státnice z gynekologie a porodnictví byla mnohem lepší, než jsem čekala. Nezapomenu, jak nám pan přednosta, který byl obdařen notnou dávkou komediálního talentu, vyprávěl o změnách v posledních letech, jak je nyní snaha vyhovět rodičkám ve všech možných ohledech. Že se prý rodička může během první doby porodní zhoupnout na liáně, zacvičit si na míči, vdechovat aroma vonných svíček a s nástupem druhé doby porodní může být ve svém úsilí doprovázena oslavnými tóny národní hymny, je-li to jejím přáním.

Učení na státnici bylo přiměřeně, do hlavy mi nalezlo bez větších obtíží. Státnice samotná – no, vždyť to znáte. Plní nervozity se ráno dostavíte na kliniku, s kolegy sdílíte utrpení posledních předstátnicových chvil, a pak na vás přijde řada. Stojíte u stolu, prchavý okamžik je těhotný napětím, ruka vám pomalu klesá k lístečkům s čísly otázek, čas se na okamžik zastaví, ještě prudce ucuknete, možná doprava, možná doleva a zvolíte si. Podíváte se, co jste si vytáhli, a po tváři se vám rozlije blažený výraz, nebo naopak výraz zděšení. Jste tady a teď, tak blízko titulu a neohroženě kráčíte vstříc další bitvě…

Státnice z chirurgie

Státnice z chirurgie je za mnou a já znovu žasnu, jak lehce se mi (zatím) daří proplouvat šesťákem. Ráno to ale na plynulou jízdu moc nevypadalo, protože kombinace otázek, které jsem si vytáhla, byla jak ze zlého snu – otázka č. 40 „Desinfekce, antisepse, asepse, sterilizace“ a otázka č. 94 „Vrozená a získaná onemocnění páteře“ – a absolutně se neslučovala s mojí představou o ideálním průběhu státní zkoušky.

Původní strategií bylo vytáhnout si ze všeobecné chirurgie nějakou otázku na břicho a ohromit svými znalostmi a v horším případě si tak připravit půdu pro slabší výkon u otázky ze speciální chirurgie, kdybych si nedej bože vybrala něco z ortopedie. V lepším případě jsem i u druhé otázky měla zaválet. Katastrofickou variantou scénáře bylo vytažení jedné ze sedmi otázek, které jsem si nestihla přečíst.

(Ano, měla jsem na učení skoro tři měsíce. Trochu se stydím.)

Když mi počítač tu kombinaci vylosoval, tak mě polil studený pot. Druhá otázka byla totiž jedna z těch, které jsem vůbec nečetla, a k desinfekčním prostředkům a podobným věcem není třeba další komentář. Řekla jsem si ale, že to nevzdám a že něco vymyslím. V komisi byl nakonec kardiochirurg a všeobecný chirurg a co ti ví o páteři, že jo… Chvilku jsem měla pocit, že dostávám situaci pod kontrolu a že všechno dobře dopadne. Pak ale do místnosti přišli další přísedící, ortoped a neurochirurg, což jsem v duchu kvitovala předlouhou litanií, o které nemůžu říct, že by byla úplně prosta sprostých slov.

Vypadalo to jako moje nejtemnější hodinka, všechny naděje se rozplynuly… No dobře, tak hrozné to nebylo. Otázka „Vrozená a získaná onemocnění páteře“ je dost široká a dá se tam zařadit všelicos, takže i přes počáteční paniku jsem nakonec svými chaotickými poznámkami a schématy zaplnila tři papíry a ke zkušební komisi jsem následně nakráčela s poměrně zdařilou napodobeninou sebejistého úsměvu. Myslím, že docenti a profesoři byli z té blbé kombinace otázek v podobných rozpacích jako já, takže celé zkoušení bylo odbyto poměrně rychle.

Teď už jen dvě státnice a bude to.

Státnice z pediatrie zdolána

Před pár měsíci jsem měla grandiózní plány, že ke státnicím budu přistupovat nanejvýš svědomitě a že se budu důkladně učit. U hygieny to nějak nedopadlo, ale nenechala jsem se odradit a řekla si, že mottem mé přípravy na pediatrii bude „Zodpovědnost, pracovitost a vytrvalost.“ Tak určitě. Za ty dva týdny stáže na dětském oddělení v Pardubické nemocnici jsem neudělala skoro nic.

Viním z toho vstávání v nekřesťanských 5:30. Když jsem po dvanácté dorazila z nemocnice domů, tak jsem se jen bezvládně svalila do postele a mojí poslední myšlenkou bylo, že si dám dvacet a pak se budu učit… Z dvaceti se ovšem stalo sto dvacet, dalších šedesát minut padlo na doplnění kalorií a kofeinu a než jsem se nadála, tak byly čtyři hodiny. A začínejte s nějakým seriózním učením ve čtyři odpoledne. Jediným štěstím bylo, že pan primář byl natolik ochotný, že s námi během několika seminářů probral poměrně dost otázek, jinak bych byla tři týdny před státnicí, co se pediatrie týče, tabula rasa..

No, a protože považuji za nezbytné načíst si ke každé otázce ty nejpodrobnější detaily a učebnice Nelson Textbook of Pediatrics, která má cca 3500 stránek, mi byla příliš stručná, tak asi není divu, že moje studijní tempo ani po skončení stáže nebylo bůhvíjak velké, a už po pár dnech učení bylo jasné, že nestíhám. Co s tím? Rozhodla jsem se, že budu dřív vstávat. Do mobilu jsem si stáhla báječný budík Step Out!, který se vypne jen tehdy, když s mobilem ujdete určitý počet kroků. V mém případě třicet. Odvážně jsem nastavila budík na 6:30, a jelikož mám zjevně masochistické sklony, tak jsem jako vyzváněcí melodii zvolila Keep Young and Beautiful. Budík fungoval výborně. Telefon se ráno rozeřval na sto honů a ztlumit ho nijak nešlo. Takže jsem za „Keep young and beautiful, it’s your duty to be beautiful“ vylezla z postele, dopotácela se do kuchyně (telefon pořád řval), a jelikož to ještě nebylo těch třicet kroků, tak jsem musela za „If you’re wise exercise all the fat off“ dvakrát přejít od ledničky ke špajzce. Netřeba dodávat, že po téhle hrůze jsem byla nadobro probuzená. Uvařila jsem si kafe, skrze žaluzie koukla na potemnělou ulici, kde smutně mňoukala kočka, a dala se do učení… A takhle jsem to provozovala dva týdny, než nastal den D.

Jaká byla vlastní státnice? Zkoušela mě komise doc. Skálové. Jednu paní doktorku jsem viděla poprvé v životě, druhá paní doktorka měla v páťáku nějakou přednášku. Nevím, o čem přednáška byla, ale pamatuji si, že paní doktorka přijela z Ostravy a že měla rýmu. Z některých zvěstí jsem měla pocit, že státnice z pediatrie bude peklo, ale bylo to skoro stejně pohodové jak hygiena. 🙂  Svoji roli samozřejmě hrálo, že jsem si vytáhla dobrý triplet, ale všechny doplňující otázky byly jednoduché.

Trochu problém byl se studijními materiály. Rozhodně doporučuji použít těch pár prezentací z pediatrie, co jsou k dispozici. Vypracované otázky se mi nelíbily (ty se mi ostatně líbí málokdy), v Klinické pediatrii od Lebla je jen něco a Pediatrii od Hrodka a Vavřince jsem ani neotevřela. Vrozené srdeční vady jsou pěkně v učebnici od Muntau. Jinak bezvadné jsou články v Pediatrii pro praxi. Stačí do Googlu zadat „Pediatrie pro praxi“ a to, co vás zajímá – třeba neprospívání. Občas jsem používala Nelson Essentials of Pediatrics a spolehnout jsem se mohla na Nelson Textbook of Pediatrics. Ale i tak jsem pár otázek musela hledat po všech čertech.

To by asi mohlo být všechno. Teď mě čeká sedmitýdenní stáž na chirurgii a státnici budu dělat někdy až v půlce ledna. Dost času na to, abych napekla perníčky, natáhla vlněné ponožky, zachumlala se do deky a pokusila se dohnat své čtenářské resty… 🙂

Hygiena: Mission Accomplished

Státnici z hygieny mám za sebou. Sice jsem si původně říkala, že k ní budu přistupovat zodpovědně, protože přece jenom je to státnice, ale nakonec to dopadlo tak, že večer před zkouškou jsem ještě 6 tripletů z celkového počtu 30 neměla ani přečtených. Nic, co by se nedalo napravit dlouhou noční studijní seancí… Pak jsem si nadávala do pitomců a idiotů a taky si říkala, že tohle popůlnoční učení je v mém věku už trochu nedůstojné, ale jak praví klasik, starého psa novým kouskům nenaučíš.

Asi tušíte, že státnice z Hygieny a preventivního lékařství a sociálního lékařství, jak zní celý její název, není bůhvíjak složitá. U několika otázek jsem sice měla nutkání začít bouchat hlavou o stůl, nebo alespoň vystřihnout ukázkový facepalm, ale řada věcí se dala dobře okecat a některé otázky byly dokonce zajímavé… Než se ale k samotné státnici dostanete, musíte strávit dva týdny stáží na Krajské hygienické stanici, nebo napsat státnicovou práci buď ze sociálního lékařství, nebo z hygieny a preventivního lékařství. Já jsem si naivně myslela, že mnohem rychlejší a pohodlnější bude napsat požadovaných 15 stránek, než dva týdny dojíždět na KHS, ale to jsem jaksi zapomněla, že jsem chorobný puntičkář a že by mi odevzdání práce, která nebude alespoň nadprůměrná, urvalo srdce. Nad svým (třicetistránkovým) výplodem o prevenci kouření a protikuřácké legislativě jsem ve výsledku strávila asi tři týdny a přečetla jsem více jak 150 různých studií, článků a diplomových prací včetně pojednání o vlivu tabáku na ekonomický rozmach britských kolonií v Severní Americe a porovnání vzdělání číšníků a servírek v kuřáckých a nekuřáckých stravovacích zařízeních… Součástí práce bylo také dotazníkové šetření, ve kterém jsem získala celkem 841 respondentů, což překvapilo nejen mě, ale asi i zkoušející u státnice, kteří mi navrhli, abych zvážila publikaci výsledků. Jen tak na okraj zmíním, že podle výsledků šetření je více kuřáků mezi těmi, co se ve škole zúčastnili preventivní akce proti kouření, než mezi těmi, kteří se podobné akce nezúčastnili. 😀

Teď už k vlastní státní zkoušce. Moje komise byla tříčlenná a ryze mužská. Hned na začátku se mě pánové zeptali, o čem jsem psala, tak jsem jim to ve zkratce řekla a samozřejmě se neopomněla pochlubit těmi 841 respondenty. Nějakou dobu, snad 15 minut, jsme řešili problematiku kouření (a taky se bavili o Základním instinktu a Sharon Stoneové), pak jsem odemlela vytažený triplet č. 13, odpověděla na pár otázek a bylo to. Jestli ostatní státnice budou alespoň z desetiny tak pohodové jako státnice z hygieny, tak to bude prima. 🙂

No a od zítřka mě čeká dvoutýdenní stáž na pediatrii. Vůbec netuším, co od toho čekat. O pediatrii vím velké kulové, snad jen že dítě není malý dospělý, a v repertoáru praktických zkušeností mám pouze „společně s dalšími dvěma kolegy se mi povedlo obrátit novorozence ze zad na bříško“, což není bůhvíjaká výhra. A taky budu muset vstávat v pět, abych v sedm už byla v nemocnici, určitě bude pršet a vůbec bude hnusně… Achjo, proč já mám pocit, že státnicí z hygieny skončila veškerá legrace, kterou snad šestý ročník mohl nabídnout…

Státnice a prosba o pomoc

Ahoj. Píšu státnicovou práci ze sociálního lékařství, která je zaměřená na prevenci kuřáctví v České republice a na protikuřáckou legislativu. Protože je součástí práce dotazníkové šetření, chtěla bych vás poprosit, jestli byste byli tak hodní a věnovali 5 minut svého života na vyplnění dotazníku. Zajímá mě, co si myslíte o tzv. protikuřáckém zákonu, jestli jste kuřáci a jaké jsou vaše zkušenosti s preventivními akcemi, které poukazují na škodlivost kouření. A kdybyste snad dotazník sdíleli přes sociální sítě či váš blog, tak bych vám byla nadosmrti zavázaná. Díky moc!

Odkaz na dotazník

(Hotovou státnicovou práci pak dám na blog. Třeba někomu poslouží.)