Medicína prakticky

Letošní prázdniny mám kvůli zářijovým státnicím a taky kvůli svému chronickému odkládání zkoušek zoufale krátké. Připočtěte k tomu fakt, že nenávidím brzké ranní vstávání a že na praktické lékařství jsem vždy koukala tak trochu spatra, a pochopíte, proč jsem v pondělí v 6:30 klepala na dveře ordinace praktické lékařky se značně kyselým výrazem. Paní doktorka ale naštěstí hned po pozdravu prohlásila, že jsem tady hrozně brzy a že další dny mám chodit nejdříve na osmou, a tak se, jak začali přicházet první pacienti, moje blbá nálada postupně rozplynula.

Co jsem tedy ze své pozorovatelny, velmi nepohodlné židle, kterou jsem si vypůjčila z čekárny, zjistila o práci praktického lékaře? Nikoho asi nepřekvapí, že značnou částí pracovní náplně praktika je psaní receptů, psaní neschopenek a měření tlaku. Co jsem ale nečekala, bylo množství času věnované obvolávání warfarinizovaných pacientů, že jim INR vyšlo moc vysoké a že dnes mají warfarin vysadit a zítra a pozítří si vzít jen půl tabletky. Telefonicky také paní doktorka kontrovala některé pacienty a ptala se, jestli jim klesla teplota a jestli jim je po zahájení léčby lépe atd.

Praktický lékař se samozřejmě musí vypořádat s běžnými obtížemi a diagnózami jako jsou infekce horních cest dýchacích, průjmy, uretritidy a cystitidy, bolesti zad apod. Občas musí řešit i menší úrazy, například napadení vzteklým kohoutem, byť i ty jsou z velké části odesílané k chirurgickému ošetření. A neměla bych zapomenout na prevenci, která obnáší změření tlaku, zvážení, poslechnutí srdce a plic, prohmatání břicha a odeslání pacienta na odběry krve a vyšetření moči. Ke všemu praktický lékař potřebuje hlavně svoje ruce, fonendoskop a selský rozum, které využívá k základní diagnostické rozvaze a k eventuálnímu odeslání pacienta k lékaři specialistovi.

Z toho, co jsem zatím napsala, se může zdát, že praktické lékařství není bůhvíjak zajímavý obor. Není to pravda. Zatímco většina oborů je zajímavá hlavně kvůli chorobám a stavům, které léčí, praktické lékařství je zajímavé kvůli pacientům samotným. Je to obor, ve kterém pacientům důkladně nasloucháte a hlavně je opravdu znáte, protože už k vám většinou chodí řadu let a nezřídka máte v evidenci celou jejich rodinu. A tenhle vztah je oboustranný. Z familiárního přístupu některých pacientů bych dokonce řekla, že praktik pro ně není primárně lékařem, ale spíše jejich známým, kterému se mohou v klidu svěřit.

Musím také zmínit jednu věc. Když před několika lety zavedl tehdejší ministr zdravotnictví Tomáš Julínek třicetikorunový poplatek u lékaře, tak se někteří jedinci vyjadřovali v tom smyslu, že je to báječná věc, která odradí důchodce od častých návštěv praktického lékaře, kde se stejnak chtějí jen vypovídat a zdržují ostatní, kteří pospíchají do práce. A nakonec, kdo z nás to nezažil – čekárna narvaná k prasknutí a všichni nervózně koukají na hodinky – „Vždyť ten dědek už tam je pomalu půl hodiny!“ Jenže v ordinaci je to všechno trochu jinak. Těžko odbydete sedmdesátiletou depresivní pacientku, která se příliš nestará o svoje zdraví, během pěti minut. Stejně tak si musíte vyhradit nějaký čas na starého pána, který žije sám, a zeptat se ho, jak to všechno zvládá. Pak třeba zjistíte, že už dva měsíce nemůže spát a že si bere dvakrát víc zolpidemu než by měl, a když se zeptáte, proč nespí, tak vám řekne, že má obavy, jak se o sebe do budoucna dokáže postarat. A tyhle potíže pacienti nevychrlí hned po příchodu do ordinace, lékař jim k tomu musí dát prostor.

U seniorů ještě chvíli zůstanu. Během výuky v nemocnici, a to hlavně při interně, jsem získala pocit, že stáří je ta nejhorší věc, která vás v životě může potkat. Srazí vás na kolena, obdaří vás nádorem, srdečním selháním a jako bonus přihodí demenci. Během praxe se ale ukázalo, že stáří může mít i méně závažný průběh. Viděla jsem osmdesátileté pány s elánem dvacetiletých mladíků a šibalské stařenky, z nichž si jedna v požehnaném věku devadesáti let dokonce sama opravila střechu.

Asi tolik k mým postřehům z ordinace praktické lékařky. Párkrát jsem si šáhla na pacienta, jednou jsem odebrala anamnézu, byla jsem důkladně poučena o vyplňování neschopenek a všelijakých formulářů (což mi šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven) a s potěšením jsem zjistila, že nejsem jediná, kdo si nemůže zapamatovat dávkování adrenalinu u anafylaktického šoku, jelikož i paní doktorka s tím má potíže a raději si vše pečlivě vypsala na papír a uložila ho do šuplíku k adrenalinu.

Přestože můj dojem z praxe byl vyloženě pozitivní a moc se mi líbí vztah, který jako praktický lékař máte k pacientům, tak si stále myslím, že praktické lékařství není pro mě. Imponuje mi sice široký medicínský rozhled, který praktičtí lékaři mají, ale zároveň vím, že bych chtěla pracovat ve větším kolektivu, a taky jako detailistka potřebuji… no, zkrátka detaily. 🙂