O utrpení mladých pacientek

Jednou za čas míváme na oddělení mladé pacientky, přijímané pro nepříliš závažné, i když rozhodně ne banální diagnózy. Tyto nešťastnice u nás bývají konfrontovány s tvrdou realitou interního oddělení, to jest ocitnou se na pokoji s velmi nemocnou starou paní, či ještě hůř, s dementní psychotickou paní.

Slečny hospitalizaci snášejí jen velmi těžko a při ranní vizitě je nejspíše zastihneme, jak zoufale hledí na nástěnné hodiny, silou vůle pohání ručičky ciferníku a v rukou ždímají mobilní telefony, jediné spojení s venkovním světem, kde je ještě vše v pořádku. Pro tyto pacientky je také charakteristické, že se alespoň pětkrát denně plačtivým hlasem vyptávají ošetřujícího lékaře, kdy že už budou konečně propuštěny, a nedostane-li se jim uspokojivé odpovědi, domáhají se pomoci svých blízkých, kteří pak prostřednictvím telefonátů či osobních návštěv lékaři domlouvají, aby měl rozum, neboť přece musí vidět, jak je jejich Tonička nešťastná, protože je (a teď velmi potichu zašeptají) na pokoji s TOU paní. Pokud si lékař stojí za svým a neuhne, spustí se takový vodopád slz, že paní uklízečka začne štrachat v kumbálu a hledat suchý hadr…

Naštěstí však existuje způsob, jak tuto vyhrocenou situaci řešit ke spokojenosti všech. Propustka na svobodu, čili negativní revers. Používáme ho v momentě, kdy usoudíme, že riziko předčasného propuštění je akceptovatelné. Pacientkám samozřejmě vysvětlíme, že propuštění je proti našemu nejlepšímu svědomí, ale že zároveň chápeme nesmírnost jejich utrpení, a jsme tedy ochotni vyjít jim vstříc, pakliže nám vlastní krví podepíší, že jsou si vědomy všech rizik spojených s propuštěním, mezi jejichž předlouhý výčet patří i smrt. “Když umřete, tak nás nežalujte,” říkáme jim. V té chvíli už jsou ale pacientky z vidiny brzkého propuštění natolik euforické, že při zmínce úmrtí jim na očích zabliká neonovým písmem vyvedený nápis “BITCH, I DON’T GIVE A DAMN”, popadnou formulář, a než se člověk naděje, pacientka stojí před ním, oblečená, upravená, namalovaná, rázně mu strčí negativní revers do ruky, hodí sportovní tašku přes rameno, čapne kufřík na kolečkách a pádí z oddělení co to dá, a nikterak se neohlíží na vaše “Ale zprávu, slečno, vždyť vy nemáte zprávu…”