I’m still standing

Už tři a půl měsíce léčím lidi na jednom nejmenovaném interním oddělení a dnešní sklenička vína a jedna dvě, ehm, několik lžiček Nutelly otupily moje zábrany natolik, že jsem se za pobrukování cajdáků z 80. let pustila do sepisování dojmů a zážitků…

Po těch týdnech na oddělení se už cítím trochu jistější v kramflecích, nicméně ve spoustě situací i nadále propadám panice. Jako příklad poslouží nedávno přijímaný pacient, kterému se v krátké době výrazně zhoršila červená řada krevního obrazu. Ze své standardní hladiny hemoglobinu okolo 80 se dostal na 55 gramů na litr krve, což už je setsakramentsky málo. Rychle jsme roztočili kolotoč vyšetření a asi za tři hodiny po přijetí jsme nechali udělat kontrolní krevní obraz, abychom viděli, jestli hladina hemoglobinu dále klesá. No, klesala. Na 45. S vytřeštěnýma očima jsem zírala na to úděsné číslo, a pak se šla podívat na pacienta, jestli je ještě naživu. Čekala jsem, že bude ležet na posteli přinejmenším celý bledý, neklidný, opocený, zrychleně dýchající a tak dále, ale překvapivě jsem ho zastihla, jak sleduje AZ kvíz, a na moje opatrné dotazy, jestli mu není nějak divně, jestli se mu třeba nemotá hlava, mi odpověděl, že se těší výbornému zdraví a že si myslí, že tady vlastně vůbec nemusí být. Ha, ha, tak určitě. Pacientovi sice běžela infuze tekutin, dostával i transfuzi červených krvinek, ale i tak jsem bez většího odkladu vytočila číslo vedoucího lékaře (jelikož jsem byla vzhledem k pozdní odpolední hodině na oddělení už sama a on zrovna sloužil) a se špatně potlačovaným zděšením se ptala, co že mám vlastně dělat. Dostalo se mi lakonické odpovědi „Teď nemůžu, jsem dole a píchám.* Za chvíli přijdu.” Dlouhých, předlouhých deset minut jsem nervózně bubnovala prsty o stůl, než jsem konečně zaslechla klapnutí dveří a rychlé kroky vedoucího, který se vrátil na oddělení. Začal ordinovat další vyšetření, plánovat další postup. Byl jako dirigent, taktovkou udával tempo, byl jako admirál, který posílá flotilu do bitvy… a přede mnou najednou vířily jednotlivé dílky skládačky a pomalu zapadaly jeden do druhého, až se složily v diferenciální diagnostiku anémií… Ale dost už. Vypadal zkrátka jako někdo, kdo ví, co dělá, což mi jako začínající a neustále škobrtající lékařce velmi imponuje.

Není totiž vůbec jednoduché přetavit teorii v praxi. Sice bych řekla, že ze šesťáku mi toho v hlavě utkvělo docela dost, dokonce si troufale myslím, že i teď bych u státnice uspěla, kdybych si vytáhla právě tu diferenciální diagnostiku anémií, jenže když sedíte na potítku a máte hromadu času, abyste z hlubin vašich mozkových závitů vydolovali potřebné informace a všechno si to nachystali, tak je to něco úplně jiného, než když vám sestřička oznámí, že volali z laboratoře, že pacient má hemoglobin 45. Co teď, říkáte si? „Ok, tekutiny a transfuze erymasy mu běží. To je dobře. Neměl by ale ten Plasmalyte dostat rychleji? Asi jo. Ale zase je to kardiak… Může krvácet do GITu? Hematemezu ani melénu nemá. Gastroskopii ani koloskopii teda potřebovat nebude? Může mít pacient hemolytickou anémii? A z čeho by ji měl? Může hemolytická anémie vést k takhle rychlému poklesu hemoglobinu? Podle popisu ultrazvuku břicha by to mohlo být pseudoaneurysma. Ale podle CT to pseudoaneurysma nejspíš nebude. Neměla bych radši volat chirurga?” Otázky, otázky, otázky a odpovědi žádné…

Z podobných situací často odcházím s trochu rozklepanými koleny. Ale taky si odnáším zkušenosti, pro mě tolik cenné a potřebné. Asi dva měsíce zpátky měl můj pacient s nefrotickým syndromem nehezkou kalémii 6,1 mmol/l. Teď mi to zpětně přijde jako banalita, ale tenkrát jsem byla vyděšená naprosto ze všeho. „Hyperkalémie! Fibrilace komor, srdeční zástava! Honem, musíš něco dělat!” Horečně jsem sháněla vedoucího lékaře, a když jsem ho konečně našla, říkám mu s očima navrch hlavy „Vomáčka má kalémii 6,1!“  Odvětil mi s naprostým klidem: „6,1? No, to zase není tak divoké. Udělejte mu ASTRUPa, pak uvidíme, co dál.” Výsledky dorazily asi za třicet minut, pacient byl v metabolické acidóze. „No vidíte. Metabolická acidóza. Dejte mu stovku bikarbonátu a je to.” Dala jsem mu stovku bikarbonátu a bylo to. Hned následující den měl jiný pacient, říkejme mu třeba Vopička, kalémii 6,3. Řekla jsem sestřičce, ať mu udělá ASTRUPa, a šla jsem si do bufetu pro zákusek a kávu. Hlasitě jsem pomlaskávala nad čokoládovým muffinem, když přišel výsledek. „A hele, zase metabolická acidóza. Stovku bikarbonátu na tebe!” 

Není to nijak výjimečné, že mám v práci pocit, že jsem absolutně nepoužitelná a nic neumím, ale od toho prvního týdne na oddělení jsem přece jenom ušla kus cesty. Samozřejmě, pořád jsem na dohled startovní čáry a cíl je… žádný cíl vlastně není. Pořád se budu učit. Cesta je cílem. Ale zkrátka jsem se posunula a poslední dobou se mi stává čím dál častěji, že odpoledne odcházím z nemocnice a cítím se… no, spokojeně. A tak to má asi být. 🙂

* Kanyluje pod kontrolou ultrazvuku centrální žílu, prosím pěkně.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *