O utrpení mladých pacientek

Jednou za čas míváme na oddělení mladé pacientky, přijímané pro nepříliš závažné, i když rozhodně ne banální diagnózy. Tyto nešťastnice u nás bývají konfrontovány s tvrdou realitou interního oddělení, to jest ocitnou se na pokoji s velmi nemocnou starou paní, či ještě hůř, s dementní psychotickou paní.

Slečny hospitalizaci snášejí jen velmi těžko a při ranní vizitě je nejspíše zastihneme, jak zoufale hledí na nástěnné hodiny, silou vůle pohání ručičky ciferníku a v rukou ždímají mobilní telefony, jediné spojení s venkovním světem, kde je ještě vše v pořádku. Pro tyto pacientky je také charakteristické, že se alespoň pětkrát denně plačtivým hlasem vyptávají ošetřujícího lékaře, kdy že už budou konečně propuštěny, a nedostane-li se jim uspokojivé odpovědi, domáhají se pomoci svých blízkých, kteří pak prostřednictvím telefonátů či osobních návštěv lékaři domlouvají, aby měl rozum, neboť přece musí vidět, jak je jejich Tonička nešťastná, protože je (a teď velmi potichu zašeptají) na pokoji s TOU paní. Pokud si lékař stojí za svým a neuhne, spustí se takový vodopád slz, že paní uklízečka začne štrachat v kumbálu a hledat suchý hadr…

Naštěstí však existuje způsob, jak tuto vyhrocenou situaci řešit ke spokojenosti všech. Propustka na svobodu, čili negativní revers. Používáme ho v momentě, kdy usoudíme, že riziko předčasného propuštění je akceptovatelné. Pacientkám samozřejmě vysvětlíme, že propuštění je proti našemu nejlepšímu svědomí, ale že zároveň chápeme nesmírnost jejich utrpení, a jsme tedy ochotni vyjít jim vstříc, pakliže nám vlastní krví podepíší, že jsou si vědomy všech rizik spojených s propuštěním, mezi jejichž předlouhý výčet patří i smrt. “Když umřete, tak nás nežalujte,” říkáme jim. V té chvíli už jsou ale pacientky z vidiny brzkého propuštění natolik euforické, že při zmínce úmrtí jim na očích zabliká neonovým písmem vyvedený nápis “BITCH, I DON’T GIVE A DAMN”, popadnou formulář, a než se člověk naděje, pacientka stojí před ním, oblečená, upravená, namalovaná, rázně mu strčí negativní revers do ruky, hodí sportovní tašku přes rameno, čapne kufřík na kolečkách a pádí z oddělení co to dá, a nikterak se neohlíží na vaše “Ale zprávu, slečno, vždyť vy nemáte zprávu…”

8 komentářů

    • No, možná mohlo nějakým způsobem ze článku vyplynout, že takhle mladých pacientek míváme víc, ale opak je pravdou. Když už se u nás podobná pacientka objeví, tak svoji věkovou kategorii na oddělení zpravidla zastupuje sama.

      Ale popravdě řečeno, i když s těmito slečnami soucítíme, tak rozdělování pacientek na pokoje tak, aby byly se svými vrstevnicemi, je na úplném konci našich priorit. Když vezmu v úvahu, jaká „škatulata, hejbejte se“ provozujeme, protože 1) na pokojích můžou být buď muži, nebo ženy, 2) pacienti s MRSA (nebo jinými závažnými nozokomiálními nákazami) musí být odděleně, nebo s dalšími MRSáky, 3) imunosuprimovaní pacienti musí být v izolaci, tak si opravdu nedovedu představit, jak ještě párujeme pacientky dle jejich věku… Už takhle je to logistický gordický uzel. 🙂

        • Víte, oba vaše komentáře mi přišly buď jako trollení, nebo hloupost a nepochopení nadsázky (indicií pro to, že článek je nadsázka, je více než dost), a v obou případech mi bylo líto plýtvat časem na odpověď, proto jsem vaše komentáře označila jako spam.

          Ale protože se stále dožadujete odpovědi, tak vám tedy těch pět minut svého sobotního večera věnuji.

          Píšete „opravdu ti přijde normální, že někdo riskuje smrt, jen aby nemusel trpět příšerné podmínky v nemocnici?” Pevně doufám, že nejste natolik naivní a nevěříte, že zmiňované pacientky jsme propouštěli ve stavu, ve kterém by byly vzhledem k nedostatku další zdravotnické péče bezprostředně ohroženy úmrtím.

          Co se týče „trpění příšerných podmínek v nemocnici”, zdá se mi, že vaše obrazotvornost je poněkud divočejší, proto vám poskytnu skutečný popis situace, aby vaše představy nemocničního oddělení měly příště alespoň nějaký vztah k realitě. Takže, a teď si držte si klobouk, ono „trpění příšerných podmínek” znamenalo, že jedna pacientka se jednu noc ze své celkem třídenní hospitalizace nevyspala, neboť ano, geriatrická zmatená pacientka si celou noc pro sebe něco povídala. Slečně jsem řekla, že mě to mrzí, zmatená pacientka dostala léky na uklidnění a další noci už spala.

          A jen tak na okraj, pokud se vám snad zdá stav českého zdravotnictví neuspokojivý, nic vám nebrání se v tomto směru angažovat, např. kontaktovat poslance z vašeho volebního regionu, založit občanskou iniciativu atd. 🙂

          Snad vás moje odpověď uspokojila. Přeji hezký zbytek prodlouženého víkendu.

          • Děkuji za odpověď. Troll nejsem, hloupá možná ano. Holt každý není tak orientovaný v tom, jak to chodí v nemocnici, jako Vy. Měla jsem dojem, že se jedná o lékařský blog, kde je popisována realita, ne o fejetonistický blog, kde je nadsázka hlavním nástrojem.
            Pokud pacientky varujete, že odchod z nemocnice může zavinit jejich smrt, tak je asi propouštíte v takovém stavu, že odchod z nemocnice může zavinit smrt…? Ale ano, pacient má právo nemocnici opustit, i pokud má smrt na jazyku. To není nic proti Vám osobně. Je ale smutné, že někdo riskuje smrt proto, že se to v nemocnici nedá vydržet.
            Stojím si za tím, že ticho léčí a pacient potřebuje pro uzdravení klid a pro nabrání sil vydatný spánek. Už samotná hospitalizace je nepříjemná věc, natož dostat spolunocležnici, vedle které se nedá vyspat. Ale spolunocležnici jste zpacifikovali, vše je v naprostém pořádku, tleskám.

            • Nevím, jak konkrétně si představujete „riskování smrti”, ale věřte mi, zmiňované slečny byly ve skutečnosti úmrtím ohroženy méně než běžný účastník silničního provozu. To, že v negativním reversu uvádíme všechna myslitelná rizika včetně úmrtí, není ničím jiným než právní pojistkou pro nemocnici. Kdybychom na oddělení léčili pacientovi (čistě hypoteticky) obyčejnou rýmu a on by řekl, že chce podepsat negativní revers a jít domů, tak by nám také musel odsouhlasit, že odmítnutím léčby se vystavuje riziku „zhoršení celkového stavu, které může v krajním případě vyústit i v úmrtí”. Protože prostá virová rinitida může přejít v akutní bakteriální rinosinusitidu, infekce z vedlejších nosních dutin přestoupí na mozkové pleny, vznikne meningitida a můžete umřít… Takže kdyby onen hypotetický pacient s rýmou neřešil další případné zhoršování svého stavu a nešel by znovu k lékaři ani tehdy, kdyby měl horečky, pekelně ho bolela hlava, měl poruchu vědomí atd., a nakonec by doopravdy umřel, tak by nemocnice mohla zamávat negativním reversem a říct „Ale my jsme ho varovali, že existuje možnost, že umře. My za nic nemůžeme. Nežalujte nás.” A teď otázka – je tato situace pravděpodobná? No, příliš ne. Popisovaná konsekvence jistě možná je, ale i kdyby k ní nakrásně došlo, tak lidé mívají většinou natolik vyvinutý pud sebezáchovy, že by v nějakém okamžiku znovu navštívili lékaře, který by jim mimo klidu a vydatného spánku předepsal třeba antibiotika. 🙂

              A dodám ještě jednu věc, která je sice jasná, ale i tak… Geriatrická dementní pacientka je taky člověk, který si zaslouží naši úctu a veškerou dostupnou péči. Za svůj stav, který samozřejmě může být rušivý pro ostatní, nijak nemůže.

              Jsem ráda, že můj blog čtete, ale mějte se na pozoru, v článcích dávkuji realitu uvážlivě. A omlouvám se, pokud odpovídám trochu zhurta. Máte pravdu, zapomínám, že všichni nejsou obeznámeni s tím, jak to chodí na nemocničním oddělení. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *