Vzpomínky na gynekologii a porodnictví

Několik slov úvodem

Jelikož je frekvence aktualizací mého blogu velmi podobná frekvenci sněhových přeháněk v Keni, mám značné pochyby o tom, zda mi ještě zbyli nějací čtenáři. Část mých pochyb ale vyprchala díky bublinkám šampaňského, a proto se v lehce povznesené náladě odvažuji doufat, že je tu několik posledních mohykánů, kteří čekají, až mě zase jednou políbí múza a něco vyplodím.

Zatím to vypadá nadějně, do oken buší déšť a šampaňského je v ledničce ještě dost…

Úvodem několik zásadních informací. Poslední státnici z interny jsem složila začátkem června, před několika dny jsem odpromovala a od srpna nastupuji do práce. Blog rušit nebudu, doufám, že i jako lékařka se čas od času potkám s chutí do psaní.

Gynekologie – medik míní, praxe mění

Bylo mrazivé lednové ráno, když jsem s přáním, aby ty dva týdny co nejrychleji utekly, vyrážela do nemocnice, kde měla proběhnout moje stáž z gynekologie a porodnictví. Tehdy jsem sice chápala, že porodnictví je ve své podstatě krásný obor, ale dost dobře mi nebylo jasné, proč se někdo rozhodne zasvětit svůj život nemocným vagínám, děložním čípkům atd. A jak listuji svým deníkem, tak ani první dny praxe k prozření nevedly.

Myslím, že z těch dnešních kolposkopií budu mít noční můry. Hrůzné sny o mrkajících děložních čípcích…

[…]

Gynekologie je příšerná. Samé vulvy, vagíny, prolapsy dělohy… Ježíšmarjá, už aby to bylo za mnou.

Střih, přesuneme se dva týdny dopředu. Už s razítkem pana přednosty v logbooku jsem se kodrcala domů po silnici třetí třídy a hlavou se mi honila řada myšlenek. Že gynekologie je zajímavý a pestrý obor a že kdyby byla praxe o pár týdnů delší, tak bych vážně začala zvažovat, jestli se nevrhnu na kariéru gynekoložky…

Moje sympatie ke gynekologii se objevily v momentě, kdy jsem si uvědomila, že jde o specializaci, která se nevěnuje „samým vulvám, vagínám, prolapsům dělohy“, nýbrž ženám. To sice zní jako samozřejmost, ale vzhledem k mým dřívějším hloupým předsudkům a absolutnímu nezájmu, se kterým jsem absolvovala dvousemestrovou výuku gynekologie a porodnictví, mi tento zásadní fakt dosti dlouho unikal.

Přestože je dnes označení feministka (hlavně díky zavádějícím článkům v některých médiích, troufám si tvrdit) spojeno s řadou negativních konotací, nebrání mi to nijak v tom, abych o sobě jako o feministce smýšlela. A jako feministce je mi představa, že bych se věnovala péči o zdraví žen, velmi blízká. Spektrum nemocí a obtíží, které ženy a jejich reprodukční orgány postihují, je navíc velmi široké a nabízí tolik subspecializací, že by bylo spokojené i moje, no, říkejme tomu třeba „vědecky zaměřené já“.

Úděl ženy

Stáž z gynekologie a porodnictví byla také odlišná v tom, že ji z mé strany doprovázela určitá angažovanost vyplývající z toho, že jsem žena.

Když jsem viděla, co s tělem ženy udělají porody a přibývající léta, když jsem se v učebnici dočetla, že studentka šestého ročníku medicíny už je na sestupu z vrcholu plodnosti a co nevidět dorazí zpět do základního tábora, tak to všechno ve mně vyvolávalo myšlenky, které mé mužské kolegy nejspíš netrápily. Dokonce ani moje bujná fantazie nestačí na to, abych si představila muže, jak se zaobírají chmurnými vizemi budoucnosti, v nichž hraje hlavní roli stresová inkontinence, a také intuitivně tuším, že na rozdíl ode mě se při bezesných nocích nezatoulali do divokých krajin, kde dochází k přemítání o významu vaginálních závaží v prevenci poklesu pánevního dna…

Jenže není to jen tělo, co musí dát žena všanc, chce-li se se vším všudy zhostit úlohy, kterou jí příroda určila. Nechybí mi zcela empatie, a tak zhruba rozumím tomu, že mateřství musí být zatraceně bláznivé rodeo plné radosti, naděje, strachu, úzkosti a pochyb, ale i tak jsem nebyla připravená na scénu, která se před námi odehrála během vizity na oddělení šestinedělí.

V pokoji byla vedle šťastných růžolících se maminek také mladá paní s očima opuchlýma od pláče, která se po dotazu pana přednosty na to, jak se jí daří, rozplakala a mezi vzlyky nám vypověděla, že se nemůže rozkojit a že její dítě celou noc probrečelo. Nesmírně jsem s paní soucítila, zároveň mě ale zaplavila panika, protože jsem si uvědomila, že tento okamžik byl jen jemnou tříští na vrcholcích vln, jen bílou pěnou lámajících se hřebenů a že v bezedných hlubinách tiše duní vody mateřství plné vrtošivých proudů, které vedou neznámo kam.

Kouzla a úskalí porodnictví

Mezi nejkouzelnější věci, které jsem během studia medicíny viděla, řadím ultrazvuková vyšetření ve třetím trimestru. Je radost se na to dívat. Lékař čaruje s ultrazvukovou sondou, na obrazovce se objevuje a zase mizí bušící srdíčko, zatnutá pěstička, maminka se usmívá, medici se usmívají, a co záleží na tom, že na vytisknuté fotografii plod ze všeho nejvíc připomíná malého ufounka…

Ale porodnictví má vedle svých krás také jedno velké úskalí. Zatímco u naprosté většiny oborů přichází pacient k lékaři s příručním zavazadlem svých očekávání, nastávající matka za sebou vleče těžkou bagáž nadějí a představ, které jsou umocněny faktem, že těhotenství je přes všechna svá rizika fyziologickým procesem, od něhož se čeká, že proběhne tak, jak má. Už teď jsem nervózní z toho, že za několik týdnů ke mně bude vzhlížet sedmdesátiletý nemocný muž, který zasadil strom, postavil dům a zplodil syna, a čekat, že já, takové ucho, mu pomůžu. Ale ta nervozita není nic proti tomu, jak bych se cítila, kdyby těhotná žena svěřila do mých rukou své zdraví a zdraví svého dítěte. Porodnictví mě naplňuje úžasem, zároveň se ale nemůžu zbavit představy, že jeho praktikování není úplně nepodobné procházce skladištěm střelného prachu s rozžehnutou pochodní…

A ještě něco navíc

Celkem vzato, celá praxe a státnice z gynekologie a porodnictví byla mnohem lepší, než jsem čekala. Nezapomenu, jak nám pan přednosta, který byl obdařen notnou dávkou komediálního talentu, vyprávěl o změnách v posledních letech, jak je nyní snaha vyhovět rodičkám ve všech možných ohledech. Že se prý rodička může během první doby porodní zhoupnout na liáně, zacvičit si na míči, vdechovat aroma vonných svíček a s nástupem druhé doby porodní může být ve svém úsilí doprovázena oslavnými tóny národní hymny, je-li to jejím přáním.

Učení na státnici bylo přiměřeně, do hlavy mi nalezlo bez větších obtíží. Státnice samotná – no, vždyť to znáte. Plní nervozity se ráno dostavíte na kliniku, s kolegy sdílíte utrpení posledních předstátnicových chvil, a pak na vás přijde řada. Stojíte u stolu, prchavý okamžik je těhotný napětím, ruka vám pomalu klesá k lístečkům s čísly otázek, čas se na okamžik zastaví, ještě prudce ucuknete, možná doprava, možná doleva a zvolíte si. Podíváte se, co jste si vytáhli, a po tváři se vám rozlije blažený výraz, nebo naopak výraz zděšení. Jste tady a teď, tak blízko titulu a neohroženě kráčíte vstříc další bitvě…

 

2 komentáře

  • Ještě stále existují zoufalci, kteří jsou lační po nových článcích. A čekají jestli zrovna ten další článek je ješte víc nabudí k studiu na lékarské fakultě ( ke které mají ješte 4 roky času na rozvíjeni svych ne/schopností) nebo jim článek bude osudný a už radši o vysoké ani nebudou uvažovat. Tak jako tak se čekání vždycky vyplatí. A mohu prozradit, že pro mne článek fungoval k ješte většímu vyhecováni ke studiu. ????????
    PS: Přeji hodne štěstí ve zvoleném oboru a nové práci

    • Jsem ráda, že mě někdo čte, a ještě milejší mi je, že můj článek slouží jako inspirace ke studiu medicíny. A děkuji. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *