Medicína prakticky

Letošní prázdniny mám kvůli zářijovým státnicím a taky kvůli svému chronickému odkládání zkoušek zoufale krátké. Připočtěte k tomu fakt, že nenávidím brzké ranní vstávání a že na praktické lékařství jsem vždy koukala tak trochu spatra, a pochopíte, proč jsem v pondělí v 6:30 klepala na dveře ordinace praktické lékařky se značně kyselým výrazem. Paní doktorka ale naštěstí hned po pozdravu prohlásila, že jsem tady hrozně brzy a že další dny mám chodit nejdříve na osmou, a tak se, jak začali přicházet první pacienti, moje blbá nálada postupně rozplynula.

Co jsem tedy ze své pozorovatelny, velmi nepohodlné židle, kterou jsem si vypůjčila z čekárny, zjistila o práci praktického lékaře? Nikoho asi nepřekvapí, že značnou částí pracovní náplně praktika je psaní receptů, psaní neschopenek a měření tlaku. Co jsem ale nečekala, bylo množství času věnované obvolávání warfarinizovaných pacientů, že jim INR vyšlo moc vysoké a že dnes mají warfarin vysadit a zítra a pozítří si vzít jen půl tabletky. Telefonicky také paní doktorka kontrovala některé pacienty a ptala se, jestli jim klesla teplota a jestli jim je po zahájení léčby lépe atd.

Praktický lékař se samozřejmě musí vypořádat s běžnými obtížemi a diagnózami jako jsou infekce horních cest dýchacích, průjmy, uretritidy a cystitidy, bolesti zad apod. Občas musí řešit i menší úrazy, například napadení vzteklým kohoutem, byť i ty jsou z velké části odesílané k chirurgickému ošetření. A neměla bych zapomenout na prevenci, která obnáší změření tlaku, zvážení, poslechnutí srdce a plic, prohmatání břicha a odeslání pacienta na odběry krve a vyšetření moči. Ke všemu praktický lékař potřebuje hlavně svoje ruce, fonendoskop a selský rozum, které využívá k základní diagnostické rozvaze a k eventuálnímu odeslání pacienta k lékaři specialistovi.

Z toho, co jsem zatím napsala, se může zdát, že praktické lékařství není bůhvíjak zajímavý obor. Není to pravda. Zatímco většina oborů je zajímavá hlavně kvůli chorobám a stavům, které léčí, praktické lékařství je zajímavé kvůli pacientům samotným. Je to obor, ve kterém pacientům důkladně nasloucháte a hlavně je opravdu znáte, protože už k vám většinou chodí řadu let a nezřídka máte v evidenci celou jejich rodinu. A tenhle vztah je oboustranný. Z familiárního přístupu některých pacientů bych dokonce řekla, že praktik pro ně není primárně lékařem, ale spíše jejich známým, kterému se mohou v klidu svěřit.

Musím také zmínit jednu věc. Když před několika lety zavedl tehdejší ministr zdravotnictví Tomáš Julínek třicetikorunový poplatek u lékaře, tak se někteří jedinci vyjadřovali v tom smyslu, že je to báječná věc, která odradí důchodce od častých návštěv praktického lékaře, kde se stejnak chtějí jen vypovídat a zdržují ostatní, kteří pospíchají do práce. A nakonec, kdo z nás to nezažil – čekárna narvaná k prasknutí a všichni nervózně koukají na hodinky – „Vždyť ten dědek už tam je pomalu půl hodiny!“ Jenže v ordinaci je to všechno trochu jinak. Těžko odbydete sedmdesátiletou depresivní pacientku, která se příliš nestará o svoje zdraví, během pěti minut. Stejně tak si musíte vyhradit nějaký čas na starého pána, který žije sám, a zeptat se ho, jak to všechno zvládá. Pak třeba zjistíte, že už dva měsíce nemůže spát a že si bere dvakrát víc zolpidemu než by měl, a když se zeptáte, proč nespí, tak vám řekne, že má obavy, jak se o sebe do budoucna dokáže postarat. A tyhle potíže pacienti nevychrlí hned po příchodu do ordinace, lékař jim k tomu musí dát prostor.

U seniorů ještě chvíli zůstanu. Během výuky v nemocnici, a to hlavně při interně, jsem získala pocit, že stáří je ta nejhorší věc, která vás v životě může potkat. Srazí vás na kolena, obdaří vás nádorem, srdečním selháním a jako bonus přihodí demenci. Během praxe se ale ukázalo, že stáří může mít i méně závažný průběh. Viděla jsem osmdesátileté pány s elánem dvacetiletých mladíků a šibalské stařenky, z nichž si jedna v požehnaném věku devadesáti let dokonce sama opravila střechu.

Asi tolik k mým postřehům z ordinace praktické lékařky. Párkrát jsem si šáhla na pacienta, jednou jsem odebrala anamnézu, byla jsem důkladně poučena o vyplňování neschopenek a všelijakých formulářů (což mi šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven) a s potěšením jsem zjistila, že nejsem jediná, kdo si nemůže zapamatovat dávkování adrenalinu u anafylaktického šoku, jelikož i paní doktorka s tím má potíže a raději si vše pečlivě vypsala na papír a uložila ho do šuplíku k adrenalinu.

Přestože můj dojem z praxe byl vyloženě pozitivní a moc se mi líbí vztah, který jako praktický lékař máte k pacientům, tak si stále myslím, že praktické lékařství není pro mě. Imponuje mi sice široký medicínský rozhled, který praktičtí lékaři mají, ale zároveň vím, že bych chtěla pracovat ve větším kolektivu, a taky jako detailistka potřebuji… no, zkrátka detaily. 🙂

6 komentářů

  • Koukám, žes z toho měla dost podobný pocit jako já – praxe dobrý, ale dělat bych to nechtěla 😀 Ta moje INR ani nijak zvlášť nekontrolovala, spíš každej den měla telefonáty z hygieny, kvůli žloutence – pecka, doufám, že ji po tom týdnu mám taky 😀

    • 😀 Tak žloutenku ani jiné závažnější infekční nemoci jsem naštěstí neviděla, ale byl tam relativně mladý pán, co se kvůli Parkinsonově chorobě chystal na léčbu hlubokou mozkovou stimulací. Strašně ráda bych věděla, jak to dopadlo a jak moc mu to pomohlo.

        • To jo, ale co naděláme. No a ty moje designy… Napíšu jeden článek a během toho 10x změním vzhled blogu. 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *