Praxe po 4. ročníku

Prázdninová praxe po 4. ročníku je čtyřtýdenní – dva týdny na interně, dva na chirurgii. Já jsem si ji splnila během července ve FNHK. Po zkušenostech ze sesterské praxe po 2. ročníku (jeden týden na dětské klinice, druhý na gynekologii a třetí v dětském stacionáři) jsem si nedělala velké naděje, že ty čtyři týdny budou nějak významně přínosné, ale nakonec to tak špatné nebylo.

První týden jsem strávila na gerontometabolické JIPce. Intenzivní medicína mě hodně zaujala. Kdybych věděla, jak to bude zajímavé, nechala bych se původně napsat na gerontometabolickou JIPku na celé dva týdny. Byla jsem tam ještě s jedním kolegou a lékaři se nám celkem věnovali, hodně věcí ochotně vysvětlili. Kolegu, který tam byl už druhým týdnem, dokonce nechali psát dekurs. Co si pamatuji, tak asi dva pacienti byli po transplantaci ledviny, byl tam pacient s těžkou akutní pankreatitidou, několik cirhotiků s krvácením do GITu. Nemůžu nevzpomenout na velmi dementní prastarou vousatou paní, která při příjmu bez přestání opakovala „Kočka tu není“. Když jsem se na ni šla podívat druhý den, začala se svlékat, kývala na mě prstem a říkala „Květo, pojď sem. No tak pojď sem.“ 🙂 K moc věcem jsem se nedostala (hlavně jsem vyšetřovala pacienty – což taky nebylo špatné, protože během praktik z interny člověk prakticky nemá šanci si pacienta vyšetřit samostatně), víceméně jsem jen přihlížela, ale tady mi to ani moc nevadilo, protože se pořád něco dělo a bylo na co koukat. Taky jsem si odskočila na soudní podívat se na pitvu, respektive na její výsledek.

Následující týden jsem byla na kardiologii na lůžkovém oddělení. Dvakrát záživné to nebylo. Když se to tak vezme, dělala jsem toho víc jak na gerontometabolické JIPce (anamnéza, fyzikální vyšetření, ortostatický test, MMSE, „příjem nanečisto“), ale ke koukání tam nic nebylo (sami lékaři na oddělení mi to omluvně říkali). Ráno je vizita, pak si lékaři sednou k počítači a píšou, píšou a píšou (já mám sice tak trochu grafomanské sklony, ale při představě, že tohle mě čeká taky, se začínám děsit). Jo, a víte, jak se liší velká vizita na kardiologii a vesmír? Nijak, obojí je nekonečné. Jinak jsem viděla PTA (perkutánní transluminální angioplastiku), obrovský dekubitus a velmi obézního pacienta – 280 kg.

Třetí týden už byl chirurgický – byla jsem přidělena na traumatologii a z celé praxe bych právě tento týden hodnotila jako nejméně záživný. Lékaři, který mě měl na starost, bylo úplně fuk, jestli tam jsem, nebo nejsem, takže jsme si s kolegyní, která byla na traumatologii se mnou, určovaly svůj program samy. (Na druhou stranu, kdybych řekla, že mám o traumatologii zájem (což rozhodně nemám), tak by to určitě bylo o něčem jiném.) Většinu času jsme trávily na sálech a Emergency. Na Emergency to nebylo špatné a poprvé jsem si vyzkoušela šití. Řezná rána na dlani na dva stehy. Nemohla jsem se dostat do rukavic, klepaly se mně ruce, celkově jsem si počínala dost nešikovně, ale účel to splnilo. Moje první dva stehy. Podle pacienta „krásná práce“. 😀

A závěr praxe jsem strávila na oddělení všeobecné chirurgie. To se mi líbilo a tak trochu to otřáslo s mým ještě nedávno pevným přesvědčením, že chirurgii určitě dělat nechci. Byla jsem hlavně v ambulancích a na sálech a taky jsem asistovala. Vůbec nechápu, proč jsem se asistencím tak dlouho vyhýbala. Když se můžete umýt, když se oblékáte do sterilního modrého pláště, když zašíváte pacientku po operaci kýly… – najednou je ta chirurgie úplně o něčem jiném. Od teď se k asistencím cpu hlava nehlava, jdu i přes mrtvoly. 😀 Z operací jsem viděla laparoskopickou resekci adenokarcinomu tlustého střeva (to bylo super, asi první operace, kterou jsem fakt zaujatě sledovala), resekci jaterních segmentů kvůli metastázám adenokarcinomu tlustého střeva, tyreoidektomii a konstrukci anastomózy na tenkém střevě. Na ambulanci zase byly hlavně diabetické nohy a sem tam nějaká ICHDK. Není to zrovna hezký pohled. V paměti mi utkvěl jeden pacient, taky diabetik, s amputací levé DK ve stehně. Nebyl tak starý, ale vypadal neuvěřitelně sešle. Troska. Vůbec nekomunikoval, jen koukal do země. Když ho manželka a sanitář překládali z invalidního vozíku na lehátko, sběrný sáček na moč (byl zacévkovaný) mu zavěsili za tričko na krku a vzali ho do náručí. Byl to jeden z těch momentů, kdy si velmi jasně uvědomíte, že život je někdy tak příšerně odpornej a hnusnej a že máte z pekla štěstí, že vás tyhle hrůzy zatím nepotkaly. „Hrozný, hrozný, hrozný…,“ říkáte si a horoucně doufáte, že vám a vašim blízkým se tohle vyhne. Naštěstí podobné okamžiky netrvají dlouho a banální myšlenky jako „Mám si k obědu koupit kebab, nebo sendvič?“ brzy převládnou. Ještě že tak. Jinak by se z toho jeden zbláznil.

Ale nechci končit takhle smutně, tak přihodím něco zábavnějšího. Do ambulance přišel výrazně obézní pacient s defektem na plosce nohy. Jak si lehal, kovová konstrukce lehátka se povážlivě roztřásla a začala vydávat dosti varovně znící zvuky. „To určitě praskne,“ říkala jsem si. Neprasklo nic, lékař ošetřil nohu a pacient se začal zvedat. Znovu se místností rozlehly ty varovné zvuky, tentokrát ještě naléhavěji. „Tak teď,“ říkám si, „teď už to praskne.“ Najednou se ozval takový trhavý zvuk a pacient vyhrkl „Já vám tady ještě rozbiju postel. To by tak chybělo.“ Zdrženlivě jsme se zasmáli a snažili se nenápadně zjistit, zda došlo ke škodám, a jestli ano, jak moc rozsáhlé jsou. Jeden rychlý pohled napověděl, že to fakt prasklo. Ne však kovová konstrukce, ale deska, snad z dřevotřísky, nebo z něčeho podobného, která byla pod matrací. Pod tíhou pacientova mohutného pozadí vznikla nádherně okrouhlá trhlina přesně ve tvaru písmene U a část desky hned u obloučku pomyslného U opustila horizontální rovinu a naklonila se směrem k zemi. A protože jsem velmi solidní a chovám se profesionálně, smát jsem se začala, až když pacient odešel.

No, tak taková byla moje praxe.

2 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *